"Okolo našich polí a luk stály takové tlusté zídky, vysoké tak metr a půl až dva. Naši předci při mýcení vyhrabávali kameny a skládali je do sebe do zídek. Vypadalo to u nás trochu jako ve Skotsku. Moc se mi to líbilo. Ale poté, když jsem opět přijela, byly zdi pryč. Jsou teď zastavěné do chat, všude stojí sklepy s těmi lámanými kameny, můžete se podívat. Tak aspoň měly pro Čechy nějaký užitek. Ale ty mi chybí velmi, hrály jsme si na nich. Dalo se přes ně skákat, péct na nich koláče zdobené malinami nebo co jsme nasbírali. Bylo to naše dětství, takhle jsme vyrostli. A k tomu patří tyhle zídky a já je postrádám vždycky, když do Javorné přijedu, protože to jednoduše vše změnilo. Ale co už, teď se mohou radovat Češi, mají zas kameny pro svoje sklepy, taky dobře."
"Pro mě je vlast – kde byla moje matka a můj otec, moji rodiče a prarodiče, byli jsme velká rodina a to pro mne byla vlast. Ale také les. Fascinace lesem. Té se celý život nezbavíš, prostě ji máš. Jsi narozen v lese, patříš k lesu. A to platí pro každého Němce a pro každého Čecha, kteří tu bydlí, ti by to řekli právě tak, to je moje vlast. Tak to prostě je."
"Kámen nezůstal na kameni. Vše zničené. Víte co, vždycky jsem svému muži říkala: 'Dlouho to tu nevydržím, nevidím ani strom, ani louku, ani les, neslyším zpívat ptáky.' Ve srovnání s Šumavou to byla poušť. Lipsko bylo totálně zničené, ale totálně. Můj muž, jeho rodina byla také vybombardovaná, bydleli na univerzitě, vše bylo spáleno, neměli jsme nic. A tak jsme si holt pracně museli vše vybudovat."
"Každou noc k nám přicházeli partyzáni. Měli samopaly, pistole, všechno možné. Když jsme je slyšely zaklepat na okno a volat 'Otevřít!', tak jsme holt otevřely a pak to vždycky začalo. Dívali se do skříní, něco si vzali a mně vždycky řekli: 'Říct, kde tvůj otec! Nebo my tě zastřelit!' Jednou jsem už řekla: 'Střel!' Nevěděla jsem už, co mám pořád odpovídat. Moje matka o mne měla takový strach. Byla to velmi, velmi těžká doba. Bylo to tak náročné na nervy, nedalo se to vydržet. Ale nedá se to svést na Čechy. To byli holt partyzáni."
Paní Rosa Wohlfeld se narodila 25. srpna 1927 jako Rosa Denk na Onom Světě (Jenewelt), u Javorné (Seewiesen), u Železné Rudy na Šumavě. S rodiči žila na velkém statku na Onom Světě a do začátku války prožívala šťastné dětství. Do školy nastoupila v roce 1933, vychodila osm tříd v Javorné, poté dva roky obchodní školy v Plzni. Jako osmiletému děvčeti jí zemřela matka, otec se později znovu oženil. S nevlastní matkou přečkala druhou světovou válku, otec musel narukovat. Po válce ve vsi řádili partyzáni, Rosa nevydržela neustálý tlak a vydírání a v květnu 1945 spontánně utekla z Železné Rudy přes les do Bavorska. Dojela ke strýci do Osterhofenu, krátce pracovala u něj, poté v Griesbachu na úřadě. 24. prosince 1946 se vdala v Lipsku a začala s manželem, poštovním úředníkem, budovat nový život ve zničeném městě. V roce 1953 odešla rodina do Spolkové republiky Německo za Rosinými rodiči. Několikrát se zase stěhovali, opět začínali od nuly. Nakonec se usadili v Diesenbachu u Regenstaufu, kde žijí dodnes. Rosa zůstala v domácnosti, vychovala tři děti. Do své vlasti se poprvé podívala v roce 1989, překvapila ji změna krajiny. Rosa se pravidelně stýká s přáteli z bývalé vlasti a přála by si, aby se téma odsunu ještě otevřelo. Je toho názoru, že by politici spolu mohli mluvit a měli najít pokojné řešení.
