Gerhilde Benker

* 1932

  • „Bubenreuth byl vždy poněkud smíšený. Byli převážně protestantští, ale už tehdy tam bylo hodně katolíků. Už tehdy tam byl malý katolický kostel. A jak jsem řekla, obyvatelé Bubenreuthu byli mnohem kosmopolitnější a na zasedání místní rady pak jednomyslně rozhodli, že uprchlíky přijmou. Ale to už byl v té době velký výkon a myslím, že jsme za to lidem v Bubenreuthu neskonale vděční. Bubenreuth měl v té době asi 500 obyvatel a nové sídliště bylo určeno pro 1200 vysídlenců. Snažili jsme se to znovu vybudovat stejně, jako to bylo v Schönbachu. Samozřejmě už ale nešlo spoléhat na domácí práce, protože ty byty a domky byly malé a na začátku musely v jednom domě bydlet vždycky dvě rodiny. Ale tím pádem byly větší fabriky. Protože lidé už nemohli pracovat doma, pracovali v továrně. V jednu dobu jsme zaměstnávali až tři sta lidí.“

  • „Třináctého, v pátek 13. září nás odvezli ze Schönbachu na nákladních autech. Nejprve do tábora v Chebu. Tam jsme byly dva nebo tři dny. Tam se organizovaly transporty. Mezitím jsme se dozvěděly, že náš otec je stále vězněn Američany v internačním táboře v Bavorsku. A my jsme samozřejmě chtěly být přesídleny do Bavorska. Protože se střídaly transporty ze Schönbachu do Ruskem okupované zóny a transporty do západoněmeckých zemí. A samozřejmě jsme doufaly, že se dostaneme do Bavorska a znovu se setkáme s otcem, který byl v té době internován v Norimberku. A to se nám podařilo. Cestovaly jsme z Chebu v dobytčích transportech se 70 kg zavazadel na osobu, což bylo vše, co jsme si směly vzít s sebou. A pak jsme se dostaly do Bavorska.“

  • „Jednou jsme seděli u oběda, moje babička, moje matka a já. Otec už byl v americkém zajetí a někdo zaklepal na naše dveře, babička otevřela, a tam stáli tři Češi v civilu s připravenými revolvery. 'Máte nějaké šperky? Máte nějaké zbraně? Máte nějaké peníze?' Samozřejmě jsme byly úplně vyděšené a pamatuji si, jak jsme tam babička, maminka a já stály a třásly se. Jako dítě jsem to moc nechápala. Pak nám řekli, že musíme do dvou hodin opustit dům. Směly jsme si s sebou vzít jen pár kusů oblečení a všechno ostatní muselo zůstat. Máma plakala a já se ptala, kam máme jít. A pak si jeden z těch mužů sedl za klavír, zahrál, pak se otočil a řekl: 'O vás já strach nemám. Máte dobré přátele, však on už se vás někdo ujme.'“

  • "Během války jsme nemohli udržet náš podnik s hudebními nástroji v chodu. Museli jsme vyrábět věci, které byly důležité pro válečné úsilí. Mimo jiné jsme vyráběli dřevěné podrážky do bot, pak dřevěné pantofle pro wehrmacht. A pak už ani to pro válku nebylo dost důležité, tak jsme museli vyrábět bedny na munici. A můj otec potom na konci války, když k nám přijeli Američané... Bylo to 8. května, v neděli, na to si dobře pamatuji, 8. května 1945 k nám přišli Američané a otec padl do amerického zajetí."

  • Celé nahrávky
  • 1

    Bubenreuth, 06.11.2023

    (audio)
    délka: 01:25:08
    nahrávka pořízena v rámci projektu Odsunutá paměť
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Na kytaru od odsunutých Němců z Lubů hrál i Paul McCartney

Gerhilde Benker v roce 2023
Gerhilde Benker v roce 2023
zdroj: Natáčení

Gerhilde Benker, rodným příjmením Höfner, se narodila v roce 1932 v houslařském městě Luby. Tehdejší německojazyčné obyvatelstvo znalo město jako Schönbach, pod tím názvem bylo proslulé i ve světě. I Gerhildini rodiče a prarodiče vyráběli nástroje. Děda Karl Höfner byl houslař a bratři Josef a Walter Höfnerovi, strýc a otec, měli větší manufakturu na kytary. Za války byla výroba nástrojů utlumena, továrna se musela podílet na válečném úsilí. Po válce padl Gerhildin otec do amerického zajetí, ona s matkou musely nejprve vyklidit rodnou vilu a 13. září 1946 byly pak přes sběrný tábor v Chebu odsunuty do Bavorska. Gerhildin otec a strýc ale po roce 1948 výrobu kytar ve své nové německé domovině obnovili, a to zejména v lokalitách Bubenreuth a Hagenau. Rodinnou fabriku později převzala Gerhilde s manželem Christianem Benkerem, jejich nejznámějším zákazníkem byl člen Beatles Paul McCartney. Do rodných Lubů se paní Gerhilde vrátila po odsunu třikrát, vždy pouze na návštěvu. Trápí ji zbořený rodný statek za městem i stav německých hrobů na hřbitově. Současným obyvatelům Lubů ale vůbec nic nevyčítá a vysloveně prohlašuje, že žádný majetek zpět nechce. Vystudovaná ekonomka a manažerka našla nový domov v Německu a je s tím spokojená.