Brigitta Gottmann

"Celkem rychle nás o tom informovala teta. Moje babička totiž pracovala taky v těch Schichtových závodech a šla rychle domů horní cestou, cestou přes louku a les, protože dům, ve kterém bydlela, stál v horním Svádově, v horní vesnici. A teta bydlela v dolní části vesnice, šla podél hlavní ulice a hledala babičku. Jakmile zaslechla rámus, otočila se a běžela domů a pak navštívila svoji matku ve vesnici. Tam byl totiž klid. Moje babička tam málem skončila taky. Byla by zemřela, kdyby šla dál směrem k mostu. Naháněli tam kompletně všechny z obou stran. Pan doktor Kaiser mi ale řekl, že jich nebylo tolik, jak mnozí tvrdí. Mám takovou tlustou knihu - Zpráva očitých svědků, už z roku 1946. Už tenkrát byli očití svědci. A všichni tam tvrdili, že Labe bylo rudé od krve. A do Saska se jich také pár dostalo."

"Jak jsem se dostala k sudetoněmeckému Landsmannschaftu? Musela jsem ve škole v Sasku psát sloh na téma Má vlast. To je velmi důležité. Babička mi pomáhala, protože jsem toho věděla málo. Tak jsme to spolu krásně popsaly a za dva dny ke mně přišel pan učitel, hodil mi sešit na lavici a řekl: 'Nesplnila jsi téma!' Pomyslela jsem si: 'Co jsem zase udělala?' - 'Ano, měla jsi psát o Sasku!' No to bych toho věděla ještě míň. No a tak to přišlo, to mě jaksi…a řekla jsem: 'Ona to je ale moje vlast.' Byla jsem k tomu vedena i doma: Vrátíme se zpátky. Vrátíme se domů. Musíme jen zjistit, kde jsou všichni příbuzní a známí. Vrátíme se zpátky, uvidíš. Ale to jaksi nevyšlo."

"Vzpomínám si, že když jsme dorazily do Sebuzína, chtěla s námi třemi máma jít do řeky. Nebyly bychom jediné. Tenkrát totiž plavala v Labi spousta žen a dětí svázaných k sobě, i manželů. To vím z vyprávění. A moje máma byla taky na cestě od babiččina domu dolů k řece. Řeka tam byla docela prudká a na určitých místech dost rychlá. A tam jsme potkaly jednu příbuznou a máma hodně brečela. Ta příbuzná jí domlouvala, že se má zase s dětmi vrátit. A to potom taky udělala. Moje máma byla ale hodně psychicky ubitá svým těžkým dětstvím s nemocným slepým otcem. Musela už ve dvanácti letech jít pracovat. Chodila bosa prát lidem prádlo. Byla skutečně chudá a děda měl dokonce i slepecký průkaz, který ho opravňoval k žebrotě. "

"Když jsme musely pryč, mohly jsme si vzít s sebou i náš nábytek, a máma mě posadila na takovou lopatu, na které jsem mohla sedět a koukat se ven z vozu. Pak jsem uviděla ležet ve škarpě u cesty mrtvého vojáka. Máma s tetou se právě koukaly na Labe a já viděla u cesty toho mrtvého vojáka. Obličej měl odvrácený na druhou stranu. A když se po letech v Chebu vysvěcoval hřbitov padlých německých vojáků, chtělo se mi plakat, protože jsem stále myslela na toho mrtvého vojáka. A pak jsem si během té slavnosti, kde bylo zastoupeno spoustu národností, představila, že je tam pohřben i tenhle můj voják. Tedy to jsou zážitky, kterých se jen tak nezbavíte, musíte zkrátka stavět mosty. Cestou do Sebuzína jsme ještě viděly v Labi plavat spoustu zvířat i lidí. I já jsem to viděla. Viděla jsem jen předměty. Jednou jsem zahlédla krávu s nohama nahoru. Myslím, že to, co koukalo nahoru, musely být její nohy. Tu jsem skutečně viděla. A pak to ostatní, lidské postavy. Co jim jednotlivě bylo, jestli byli nějak zranění, to nebylo poznat. A teta s mámou si o tom pak pokaždé, když se po válce setkaly, povídaly. Určité věci, co jsem dosud řekla, jsem viděla na vlastní oči. A plovoucí lidi a zvířata jsem taky viděla, ale nevím nic bližšího. Neviděla jsem je zblízka, jen obrysy těl, ale rozhodně ne obličej nebo tak něco."