Miloš Hoznauer

„Na Praze 4, asi pět set metrů od mého bydliště, bylo gymnázium Na Vítězné pláni, tam byl ředitelem můj kamarád, se kterým jsem jezdil na hory, na lyžařské kurzy a na branné kurzy. Ten mě přijal, a tak jsem začal působit tam. A zase bylo zajímavé, že soudružka z toho OV KSČ prohlásila, že ‚nemůže být ani řeči o normalizaci, když na obvodě učí soudruh Hoznauer‘. A byla ustavena stranická trojka ve složení soudruzi Vokoun, Škývara, Hacaperka. A ta dostala za úkol mě dostat zase pryč ze školy. To znamená, že si promluvili s ředitelem, ten ovšem říkal: ‚Když jsem ho přijal, tak ho zase nebudu vyhazovat.‘ Stranická organizace o tom měla rozhodnout, že nepatřím do školy, jenže jim bylo líto – ona tam učila má zemřelá manželka – jim bylo líto těch sirotků, a tak se neodvážili vzhledem k památce na tu zemřelou, (tak to – pozn. ed.) obcházeli. Rodičovské sdružení mělo podat protest, že jejich děti mají být vyučovány nepřítelem normalizace, a posléze sbor, samozřejmě. Jako to zafungovalo v případě profesorky Záhořové, aby napsal, že nechtějí, abych byl v jejich řadách. Protože moje žena tam byla v jejich řadách, tak na to zase nepřistoupili. Nehledě na to, že během 14 dnů se soudruh Vokoun za zvláštních okolností utopil ve vaně své milenky, ten druhý soudruh v poměrně mladém věku nepřežil svůj první infarkt. A soudruha Hacaperku zatkli pro nějaké hospodářské delikty. Během čtrnácti dnů! A na tom obvodě snad usoudili, že mám zastání někde úplně nejvýš, nahoře, a dali mně už pokoj.“

„Ještě na začátku 60. let byla na hodinu propuštěna ze školy V Úžlabině profesorka, která se zmínila o Masarykovi. Žáci se jí totiž ptali – v nějakém textu narazili na toto jméno a ona jim musela říct, že to byl první prezident naší republiky a že byl velmi oblíbený a říkali mu tatíček Masaryk; to měli ve svých sešitech, jeden rodič to objevil a udělal z toho velkou aféru, že někdo mluví o Masarykovi. A byla propuštěna na hodinu. Nesměla si ani vzít v kabinetě kabelku. Tam jí udělali prohlídku, zda tam nemá nějakou podvratnou literaturu. Ona se samozřejmě hájila, že nemohla falšovat dějiny, že Masaryk byl opravdu první prezident, a hledala zastání u ministra školství Nejedlého, který napsal velkou monografii o Masarykovi. On ji nepřijal, ale po tajemníkovi vzkázal: ‚Je mi líto, že soudružka Záhořová si z mého bohatého a nepřeberného díla vybrala zrovna tuto osobu.‘ Takže nakonec se po roce měla vrátit, protože na školském odboru nějaký právník uznal, že to bylo trochu… ani nevím, jak to nazvat, a profesorka Záhořová se mohla vrátit. Jenže odborová organizace na této škole poslala rezoluci na odbor, že oni takovou soudružku ve sboru nechtějí. Protože inspektor je přiměl k napsání této rezoluce, že by jinak škola byla podrobena nějakým hloubkovým inspekcím. Tak i tohle se dělo ještě v 60. letech. Takže ta úžasná 60. léta, ono jich zas tam moc nebylo, když šedesát osm skončila. Tak to bylo tak možná pět… pět šest let, co tady ta nadějná doba trvala.“