Miloš Hoznauer

„Když jsem byl přeložen na gymnázium Nad Štolou, tak tam byl také z trestu přeložen ředitel First, který v 60. letech navazoval kontakty s nějakým západoněmeckým gymnáziem, místo aby navazoval kontakty s někým z NDR. Tak to se stalo ideologickým přečinem, po roce 68, tak byl z trestu přeložen na toto gymnázium a on si zase chtěl vybudovat pověst a byl to úplný netvor. Jedna kolegyně se pokusila o sebevraždu kvůli tomu pronásledování. Tak jsem ze sebe poprvé v životě udělal udavače. Šel jsem se zeptat na OV KSČ, jestli ví, jakého mají na obvodě ředitele. Kupodivu mě přijali docela s porozuměním, soudruh tajemník mi řekl: ‚No, my dobře známe soudruha Firsta. Kdyby dnes přišli Číňani, tak on má zítra šikmé oči. Ale strana potřebuje tyto lidi k nějakému splnění svých cílů, dočasně. Dočasně používá tyto lidi ke splnění svých cílů.‘ To je krásná formulace, tohle…“

„Na Praze 4, asi pět set metrů od mého bydliště, bylo gymnázium Na Vítězné pláni, tam byl ředitelem můj kamarád, se kterým jsem jezdil na hory, na lyžařské kurzy a na branné kurzy. Ten mě přijal, a tak jsem začal působit tam. A zase bylo zajímavé, že soudružka z toho OV KSČ prohlásila, že ‚nemůže být ani řeči o normalizaci, když na obvodě učí soudruh Hoznauer‘. A byla ustavena stranická trojka ve složení soudruzi Vokoun, Škývara, Hacaperka. A ta dostala za úkol mě dostat zase pryč ze školy. To znamená, že si promluvili s ředitelem, ten ovšem říkal: ‚Když jsem ho přijal, tak ho zase nebudu vyhazovat.‘ Stranická organizace o tom měla rozhodnout, že nepatřím do školy, jenže jim bylo líto – ona tam učila má zemřelá manželka – jim bylo líto těch sirotků, a tak se neodvážili vzhledem k památce na tu zemřelou, (tak to – pozn. ed.) obcházeli. Rodičovské sdružení mělo podat protest, že jejich děti mají být vyučovány nepřítelem normalizace, a posléze sbor, samozřejmě. Jako to zafungovalo v případě profesorky Záhořové, aby napsal, že nechtějí, abych byl v jejich řadách. Protože moje žena tam byla v jejich řadách, tak na to zase nepřistoupili. Nehledě na to, že během 14 dnů se soudruh Vokoun za zvláštních okolností utopil ve vaně své milenky, ten druhý soudruh v poměrně mladém věku nepřežil svůj první infarkt. A soudruha Hacaperku zatkli pro nějaké hospodářské delikty. Během čtrnácti dnů! A na tom obvodě snad usoudili, že mám zastání někde úplně nejvýš, nahoře, a dali mně už pokoj.“