Josef Lawitschka

"Dlouhá léta jsme nesměli do deseti kilometrů od Frélichova. Když by tě chytli, tak by tě zavřeli. To bylo za komunistů. A když jsem přišel do Frélichova po dlouhé době poprvé znovu, dovedete si představit, jaké to bylo. Šel jsem skrz, věděl jsem, kde kdo bydlel, děti jsem znal, všichni jsme si hráli společně na ulici, společně jsme chodili do školy, ale kdo je nyní uvnitř? Cizí lidé tam žijí, neznáš je… když nad tím tak přemýšlíš, tak je to moc smutné. Ale dnes mi to už nic nedělá, jsem rád, že jsem v Rakousku, mám se tam dobře."

"Důležité je, aby potomci Chorvatů věděli, že jejich kořeny leží ve Frélichově. My říkáme, že naše jsou v Chorvatsku, naše praprapraprababičky jsou z Chorvatska. Ale protože už tak dlouho žili ve Frélichově, tak ti dnešní mladí mají kořeny ve Frélichově. Pro ty, kteří měli oba dva rodiče Chorvaty, je to velmi důležité, pro ty ze smíšených rodin nemůžu říct ani tak ani tak."

"Já si ještě pamatuji, jak přišli v roce 1938 čeští vojáci, když byla vyhlášena mobilizace. Celá vesnice byla plná aut, kanonu, vojáků. Po celé hranici od Znojma po Břeclav a kam až dál ani nevím byly postaveny bunkry, každá rodina musela jít pomoct je kopat, aby se všechno připravilo, kdyby chtěl přijít Hitler. No dobře. A jednou ráno najednou byli Češi, vojáci, auta, kanony pryč. Přišli Němci, Hitler. Tak nás Češi opustili, bez jediné rány odešli. Proti Hitlerovi nás nikdo nebránil, a to byla veliká škoda. Teď o nás říkají, že jsme byli kolaboranti. Ale my jsme nekolaborovali, kolaborovali ti, kteří nás proti Hitlerovi nebránili. Nám nic jiného nezůstalo, protože německá vláda řekla: ´Vy jste Chorvati. Když budete pro nás, můžete zůstat. Jestli ne, tak vás vystěhujeme.´"