„I nás osvobodili Američané, to si taky přesně pamatuji. My jsme tu měli velkou třešňovou alej a sem přijeli s džípem krásní kluci, nažehlení, a taťkovi něco říkali. Samozřejmě nerozuměl, tak ho vzali za ruku, vedli ho k té největší třešni a teď to ukazovali. Tak taťka se dovtípil, že chtějí třešně. Tak jim tam dal ještě žebřík, pak si do helmy natrhali a pak mu to přišli ukázat. No a nám dali žvýkačky a čokolády. No my [byli] u vytržení. Taťkovi, on byl kuřák, [dali] cigarety. Ten zase měl ameriky. Takže mezi chlapy to tenkrát bylo něco.“
„Tak taťka, protože tady v kostele jsou obytné místnosti a bydlela tam jeho stará teta, [přišel] k té tetě a říkal: ,Teto, musíme tady toho nemocného někde schovat.‘ Tak v ambitách, to je takový půdní prostor. Takže narychlo slamník, dřív žádné matrace nebyly, a peřiny a na ten ambit po schodech nahoru, [po] takových točitých schodech taťka toho Francouze nesl na zádech, protože nebyl schopný udělat krok. Byl v horečkách. Tam ho uložili a začali sami léčit, co bylo po ruce, čaj, rýže, mrkev, acylpyriny. Snažili se mu nějak pomoct, jenomže se to prý pořád horšilo.“
„Jsem Anna Hejpetrová, pracovala jsem jako dětská sestra v poliklinice ve Strakonicích. Narodila jsem se 20. července 1936 ve Lhotě u Svaté Anny číslo 10, kde máme chalupu. Budu vám vyprávět příběh, který je skutečně pravdivý a který se odehrál. Bylo to 20. dubna 1945, kdy Katovicemi projížděl takzvaný vlak smrti. Byl to vlak odsouzených k popravám a snad tam bylo asi šest set padesát vězňů. V Katovicích při malé zastávce vlak napadli američtí hloubkaři. Esesáci, kteří hlídali, se rozutekli a poschovávali a z vagonů se ozýval prý velký nářek, pláč a prosby.“
„Já nevím, kde se tu vzali, asi šest mladých vojáčků. Děti to byly. Já jsem vyběhla tady na silnici a hned u silnice bylo trní, takže oni, to dělali bohužel už naši lidé, to trní posekali, ty mladé vojáčky tam nahnali a museli v tom trní tancovat. Oni plakali: ,Máma, máma‘, volali: ,Mutter‘, ruce sepnuté a ošklivě. Maminka mě vždycky odtáhla, říkala: ,Na tohle se dívat nebudeš.‘ Nehezky s nimi jednali. Několik jich takto prý zamordovali. To já už vlastně nevím.“
“Přijeli ke kostelu, byl tam silný starší pán s výložkami. Já tady pobíhala, on si mne vzal do džípu na klín a hladil mne. Asi měl také holčičku, nevím, nikdo jim nerozuměl. Vzpomínky na Američany byly strašně hezké, měli jsme se dobře. My jsme neznali čokoládu, natož žvýkačky a oni nám jich dávali hrstě.”
„Asi po týdnu nebo deseti dnech, co tady ti vězňové byli, přiběhl pan strážmistr a říkal: ,Pane Beran, všichni vězni ze Lhoty musí pryč. A i nemocný Francouz. Jdou sem do chaty polní četníci, ozbrojení němečtí četníci. Musí to všechno pryč.‘ Tak a co teď? Takže vězni, co chodili, se převáděli v noci do štěchovských lesů. To byly obrovské lesy, dneska už to je všechno jiné. A tam to bylo připravené. Byly obrovské kameny a v tom byly jakoby otvory, snad že to měli lidé připravené, kdyby byla válka, že se tam můžeme i schovávat. Takže tam pod ty kameny schovali ty vězně.“
Anna Hejpetrová, roz. Beranová, se narodila 20. července 1936 ve Lhotě u Sv. Anny na Strakonicku. Její otec pracoval jako kolář a maminka byla v domácnosti. Od 20. 4. 1945 poskytovala rodina Beranova úkryt dvěma vězňům, kteří utekli z transportu smrti v Katovicích poté, co vlak napadli hloubkaři. Otec byl členem odbojové organizace Niva. Po válce Anna Beranová vystudovala střední zdravotnickou školu a pracovala ve Strakonicích jako zdravotní sestra. Od roku 1991 je v důchodu.
