Jana Novotná

* 1943

  • „Před listopadem 1989 mi najednou zase zavolal můj estébák a pozval mě do kavárny. Tak jsem si říkala: ,Bože, jak to, že nejsme v Bartolomějské?‘ A tam mě uvítal s karafiátem v ruce. Já jsem nevěděla, jestli mám tu kytku rozšlapat, to mi přišlo nevhodné, tak jsem ji pak venku někomu darovala. Ale estébák tam se mnou poseděl a začal najednou – to bylo v říjnu 1989 – vyprávět, že ne všechno, co jsme dělali, bylo špatně a že teď mluvil ve vězení s Václavem Havlem a že ty jeho myšlenky jsou celkem moudré. Fantastické! Ano, museli některé věci tušit. Mně to bylo úplně jasné. Pak to dopadlo jinak, než zřejmě plánovali, ale mně to bylo úplně jasné.“

  • „Když vyšla Charta, tak oni mi to ani neřekli. Já jsem za ním [Klementem Lukešem] přišla už v lednu. Ona je to Charta 77, ale dělali to před Vánoci, ta první malá skupinka. To už jsem chodila ke Klémovi pravidelně – dostávali jsme materiály, rozmnožovali, roznášeli a tak dále. A já jsem mu říkala, že to chci podepsat a on mě Kléma od toho strašně odrazoval. Říkal, že mě potřebují – to jsem ještě tlumočila –, tak že se třeba dostanu do zahraničí a že si myslí, že i tak pro ně dělám užitečnou práci. Nechtěl, abych to podepsala. Ale já jsem to podepsala, myslím, v březnu toho roku 1977 a říkala jsem: 'Klémo, ne, já to chci podepsat.' A on říkal: ,Ale my tě nebudeme hned publikovat,‘ protože říkal, abych mohla něco dělat. Ale to potom stejně brzy vyšlo, takže potom mě samozřejmě vyhodili ze všeho tlumočení.“

  • „Ono nás nebylo moc na to kabinové tlumočení, takže jsem tlumočila na všech nejdůležitějších akcích. Je tam mnoho veselých příhod. Většina byla z Kuby – kdo jiný k nám na španělštinu tenkrát jezdil? A bylo nějaké kulturní sezení, kde mluvil Zdeněk Nejedlý. A on už byl tak senilní, že jsme mu nikdo nerozuměli – ta věta neměla podmět a přísudek a to v kabině můžete těžko simultánně tlumočit. Tak jsme jednoho posadili do české kabiny a ten si ten proslov celý vymyslel, což v té době bylo velice jednoduché, protože jste vlastně furt bojovali za mír – krávy dojily, aby bojovaly za mír, kulturní pracovníci bojovali za mír a tak dále. A bylo to zábavné do chvíle, kdy přiběhl zřejmě nějaký estébák a říkal: ,Soudruzi, soudruh Nejedlý už dávno sedí, a vy stále ještě tlumočíte!‘ My jsme si to zapomněli kontrolovat…“

  • Celé nahrávky
  • 1

    Praha, 23.04.2024

    (audio)
    délka: 01:46:50
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 2

    Praha, 20.05.2024

    (audio)
    délka: 01:25:34
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
  • 3

    Praha, 18.06.2024

    (audio)
    délka: 33:14
    nahrávka pořízena v rámci projektu Příběhy 20. století TV
Celé nahrávky jsou k dispozici pouze pro přihlášené uživatele.

Nikdy jsem neměla pocit, že mám kvůli Chartě nějaká privilegia

Jana Novotná na maturitní fotografii, 2. polovina 50. let
Jana Novotná na maturitní fotografii, 2. polovina 50. let
zdroj: Archiv pamětnice

Jana Novotná, rozená Toušková, se narodila 27. prosince 1943 v Ostravě. Matka Elena pracovala jako učitelka, otec Josef byl důstojníkem v armádě, kvůli čemuž se rodina vícekrát stěhovala. Po maturitě studovala v první polovině 60. let španělštinu a portugalštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy (FF UK). Následně se živila jako tlumočnice a překladatelka. Coby kabinová tlumočnice překládala například i nejrůznější politické zahraniční návštěvy. V roce 1968 působila v zahraniční redakci Československé tiskové kanceláře (ČTK), odkud se jí dařilo přepisovat a vynášet veřejnosti nepřístupné informace ze zahraničních agentur. V roce 1977 podepsala Prohlášení Charty 77, udržovala styky s disentem, množila a šířila dokumenty související s Chartou. Po jejím podpisu následovaly profesní perzekuce a časté výslechy na služebně Státní bezpečnosti (StB), až do sametové revoluce nemohla překládat. Po roce 1989 působila jako kulturní atašé ve Španělsku, pracovala také v Senátu a pro Bezpečnostní informační službu (BIS). V roce 2024 žila Jana Novotná v Praze.